DiabloCZ.com

DiabloCZ.com banner
 

BlizzCast > Epizoda 9

 

Ukázka z nejnovějšího románu "Arthas: Rise of the Lich King"
Chris Metzen (Senior Vice President of Creative Development)
[00:17] Bornakk: Ahoj a vítejte u tohoto speciálního vydání BlizzCastu. Jsem Bornakk a dnes vám přineseme pohled přímo do nejnovější World of Warcraft knihy nazvané Arthas: Rise of the Lich King. Abychom to ale mohli učinit, pozvali jsme si sem Chrise Metzena, senior viceprezidenta kreativního vývoje, abychom si popovídali o knížce a on nám přečetl prolog.

Chris Metzen: Zdravím všechny!
[00:37] Bornakk: Co nám tedy můžeš o knížce, Chrisi, říct?

WoW - Arthas: Rise of the Lich KingChris Metzen: No, plán na tento román už tu chvilku byl. Příběh Arthasova vzestupu a pádu je nám velmi blízký. Nadchlo nás, když se rozhodla Christie Golden k nám přidat a začala sestavovat většinu celého příběhu. I když se velká část knížky snaží vypořádat s událostmi ve Warcraft III a The Frozen Throne, které jsme samozřejmě hráli. Je pro mě určitě daleko zajímavější část knihy, kdy Christie vysvětluje Arthasův původ. Nikdy jsme se vlastně nedostali do takové hloubky, abychom říkali i o jeho dětství: jak vyrostl, jak se z něj stal Paladin, prostě kdo to doopravdy byl. Jaké jsou jeho vztahy s nadřízenými, jako třeba jsou Uther, Muradin nebo Jaina Proudmoore? Nabyli jsme dojmu, že Christie předvedla naprosto skvělou práci a už se nemůžu dočkat, až si to lidi přečtou a uvidí, jak to všechno vzniklo.
[01:35] Bornakk: Dobrá. Takže knížka se jmenuje Arthas: Rise of the Lich King. Napsala ji Christie Golden a v knihkupectvích ji najdete od 21. dubna. A nyní tě necháme nám přečíst prolog románu.

Chris Metzen: Jistě.
 

Prolog: The Dreaming
Čte Chris Metzen

Vítr zasvištěl jako dítě křičící bolestí. Stádo shoveltusků se schoulilo, aby se zahřáli. Jejich silná, chlupatá srst je měla chránit před tou nejhorší bouří. Vytvořili kolem chvějících se a bečících telat kruh. Hlavy, každá vybavená ohromným parohem, poklesávaly směrem ke sněhem pokryté zemi, oči zavřené proti nepříjemnému sněhu. Jejich vlastní dech vytvořil na čumácích námrazu, i když se mu snažili odolávat.

... ve svých doupatech přečkávali vlci a medvědi bouře, jeden v pohodlí své kůže, druhý osamělý a rezignovaný. Ať už měli hlad jakkoli velký, nic by je nedonutilo vylézt ven dokud naříkání větru nepřestane a oslepující sníh se neztratí.

Do rytmu řvoucí vítr od oceánu se ve vesnici Kamagua roztrhl o posedy táhnoucí se po jejím obvodu vytvořené z kostí velkých mořských potvor. Když bouře přestala, Tuskarrové, jejichž domov zde byl odnepaměti, věděli, že budou muset opravit nebo vyměnit sítě a pasti. Jejich obydlí, i když velmi odolná, se vždy po takovýchto bouřích poškodila. Všichni se shromáždili ve velké skupině uvnitř obydlí, které bylo zakopáno hluboko do země, pořádně zavřeli okenice a rozsvítili zakouřenéolejové lampy.

Stařešina Atuik vyčkával v hrobovém tichu. Za posledních sedm let už viděl mnoho takových bouří. Čím déle žil, tím více to bylo vidět na délce a žlutosti jeho klů a v počtu vrásek na hnědé kůži. Ale tyto bouře byly víc než jenom bouře, byly přirozenější. Zahlédl děti chvějící se ani ne zimou, ani kvůli Tuskarrům, ale kvůli strachu.

"Sní," zamumlalo jedno z nich, oči jasně zářicí, s jemným strništěm.

"Ticho," vyhrkl ze sebe Atuik nevrleji než měl v úmyslu. Vylekané dítě zmlklo a opět tím jediným zvukem bylo bolavé vzlykání sněhu a větru.

Stoupalo to jako kouř, hluboký křičící hluk, slovy nevyjádřitelný, přesto plný významu; zpěv přinášený tuctem hlasů. Zvuky bubnů a řehtaček a kosti o sebe bijící vytvořily zuřivý podtext tichého volání. To nejhorší ze hněvu větru bylo oddáleno od vesnice Taunka kruhem posedů a hlídek a kromě toho domky, jejichž zakřivené střechy se klenuly nad velkým interiérem a vzdorovaly soužením této země, byly silné.

Pořád bylo slyšet nářek větru i přes zvuk hlubokého a starého rituálu. Tančící šaman, jménem Kamiku, ztratil ale rovnováhu a kopytem se nešikovně udeřil. Zvedl se a pokračoval. Koncentrace. Všechno to bylo o koncentraci. Bylo to o tom, jak někdo spojil základní elementy a vynutil si od nich poslušnost; bylo to o tom, jak lidé přežili v kruté a nemilosrdné zemi.

Při tanci mu pot zvlhčoval a ztemněl kožešinu. V koncentraci měl zavřené velké hnědé oči, kopyta se opět dostala do mocného rytmu. Hodil hlavou, krátkými rohy probodával vzduch, trhal ocasem. Ostatní tančili po jeho boku. Teplo z jejich těl a z ohně, hořícího živě navzdory  vločkám a větru padajících dírou pro kouř na střeše, udržovalo v domku teplo a pohodlí.

Všichni věděli, co se děje venku. Nemohli větru ani sněhu poručit, nemohli je ovládat jako ostatní běžné věci. Ne, to bylo na něm. Ale mohli tančit, slavit a smát se tomu náporu. Byli Taunkové, vydrží to. Svět byl navenek modrý a bílý a také burácivý, ale uvnitř Velké síně byl vzduch teplý a klidný. Krb dost vysoký, aby se v něm mohl postavit dospělý člověk, byl naplněn tlustými poleny, jejichž praskání byl jediný zvuk. Nad ornamenty zdobeným výklenkem krbu byl přidělaný obrovský paroh shoveltuska s vyřezanými obrázky zvláštních zvířat. Vyřezaná hlava draka sloužila jako držák na pochodně s jasně hořícími plameny. Těžké paprsky osvětlovaly slavnostní síň, kde by mohly spát tucty, teplý oranžový odstín ohňů vyháněl stíny z potemnělých koutů. Studený kámen na podlaze byl změkčen a ohřát silnými surovými kůžemi ledních medvědů, shoveltuska a dalších zvířat.

Dlouhý a těžký vyřezávaný stůl zabral v místnosti většinu prostoru. Lehce by se k němu vyšlo přes 30 lidí. Ale teď u něj byli jen tři postavy: člověk, skřet a chlapec. Nic z toho samozřejmě nebylo skutečné. Člověk, který seděl na čestném místě u stolu, byl o něco výš než ti druzí dva, seděl v křesle vyřezaném do podoby mamuta, což téměř vypadalo jako trůn. Snil; snil dlouho, hodně dlouho. Síň, trofeje shoveltusků, oheň, stůl - skřet a chlapec - všechno to bylo jenom součást jeho snění.

Skřet po jeho levici byl pokročilejšího věku, ale pořád silný. Oranžové světlo z pochodní vyjevilo strašlivý obraz na jeho tváři – lebku přes ní nakreslenou. Byl to šaman, mohl nasměrovat a ovládat obrovské síly a i teď, i když jenom jako výmysl lidské představivosti, naháněl strach. Chlapec se ale nebál. Jednou to mohlo být slušné dítě se širokýma očima v barvě mořské zeleně, čistými rysy a zlatými vlasy. Ale takový nebyl teď.

Bylo mu špatně.

Byl tak hubený, tak vyzáblý, že to vypadalo, že by mu mohly kosti lehce proříznout kůži. Dříve jasné oči byly unavené a propadlé, potažené tenkou vrstvou. Kůže byla poznamenána puchýři, které se protrhávaly a vytékala z nich zelená tekutina. Dýchání bylo obtížné a dětský hrudník hýbal jak zběsilý při rychlém lapání po dechu. Člověk se domníval, že viděl pracovat snad i ohromné srdce, které sotva bilo, ale pořád pokračovalo v pravidelných úderech.

"Je pořád tady," řekl skřet a ukazoval prstem ve směru, kde seděl chlapec.

"Nevydrží to," odpověděl člověk.

Jakoby snad chtěl jeho slova potvrdit, začal chlapec kašlat. Krev a slzy postříkaly stůl před ním. Tenkou rukou oděnou v hnilobně vypadajícím hávu si otřel pobledlá ústa. Oddechoval, aby mohl kostrbatě promluvit, vynaložené úsilí se na něm zřejmě podepisuje.

"Ještě jsi ho - nevyhrál. A já ti to - dokážu."

"Jsi pošetilý stejně jako tvrdohlavý," zabručel skřet. "Bitva byla už dávno vyhrána."

Člověkovy ruce se chytly opěradel na křesle zatímco oba dva poslouchal. Sen se v posledních letech pořád vracel; už se mu zdál spíš otravný než zábavný. "Vyrůstám unavený z boje. Umožněte nám to ukončit jednou provždy."

Skřet pošilhával po chlapci a jeho lebkou pokrytá tvář se odporně zašklebila. Chlapec znovu zakašlal, ale ze skřetova pohledu se nezatřásl. Pozvolna mu mléčně zbarvené oči skákaly ze skřeta na člověka.

"Ano," řekl skřet, "to nikam nemíří. Brzy bude čas se probudit. Probudit se a pohnout se dopředu do tohoto světa ještě jednou." Otočil se na člověka se zářícíma očima. "Projdi si opět cestu, kterou ses vydal."

Vypadalo to, jako by se lebka sama od tváře oddělila, visela před ní jako další bytost, místnost se jejím pohybem proměnila. Vyřezávané držáky, které ještě před okamžikem byly prostě dřevění draci, se rozvlnily a rozehřály. Přicházely k životu a když třásly hlavou, pochodně v jejich hrdlech plály a vrhaly podivné tančící stíny. Vítr venku zakřičel a dveře do síně se rozletěly. Okolo postav se obtočil sníh. Člověk rozpažil a nechal se od mrazivého větru zabalit jako do pláště. Skřet se smál, lebka vznášející se nad jeho tváří vydávala své vlastní maniakální zvuky veselí.

"Dovol mi ukázat ti, jak je tvůj osud provázán se mnou a že skutečnou sílu můžeš poznat jen skrze jeho odštěpení."

Chlapec, zkřehlý a ignorující, byl schozen ze židle násilnými závany chladného vzduchu. Se vším úsilím se zvedl, třásl se, dechu se mu sotva dostávalo, když se snažil vylézt zpět na židli. Vrhl pohled na člověk - plný naděje, strachu a zvláštního určení.

"Ještě není všechno ztraceno," zašeptal a nějakým způsobem, navzdory skřetovi a smíchu lebky, navzdory vřískání větru, ho člověk zaslechl.
[10:25] Bornakk: No, takže to je vše pro tuto speciální epizodu BlizzCastu. Díky za přečtení, Chrisi, a všem posluchačům, že jste si nás naladili. Určitě si kupte knížku Arthas: Rise of the Lich King, jakmile se dostane do obchodu 21. dubna a uvidíme se příště!

Copyright © 2008 - 2018 Jata, Jetro & Overwatch | Administrace
Diablo and Blizzard Entertainment are trademarks or registered trademarks of Blizzard Entertainment, Inc. in the U.S. and/or other countries.