Jeden by si řekl, že po mém setkání s dune thresherem bylo přirozené, abych váhal, zda pokračovat do pustin, které obklopují Caldeum. Ti, kteří spočinuli nohou na žhnoucích žlutých pláních Borderlands, které se táhnou na míle daleko, kde písek ukrývá hrozivý divoký život, by se mnou souhlasili.
Nebylo to takhle ale vždy. V minulých letech jsem tudy mohl procházet, aniž bych se bál o svou bezpečnost. Ačkoliv jsou Borderlands jednou z nejdivočejších oblastí, tak ani tyto smrtonosné končiny se nemohly rovnat Caldeu v jeho nejzářivějším období.
Borderlands byla původně oblast pro odpadlíky společnosti, pro ty nejtvrdší (někteří by spíše řekli nejšílenější) prospektory, dokud nepřišla obrovská armáda města Lut Bahadur (doslova „město brány"). Tato armáda byla sestavena jen za účelem obrany Caldea. Dohled armády Lut Bahadury skončil před stovkami let, kdy v této oblasti objevili vzácnou rudu, konkrétně v regionu známém jako Stinging Winds. Město Alcarnus se rychle stalo centrem všech těžebních operací v této oblasti, s malými osadami poblíž jeho okrajů. Když byla objevena oáza Dahlgur a u ní bylo postaveno třetí město, dominance Caldea nad Borderlands byla kompletní. Celé Borderlands se mohlo v klidu spolehnout na čerstvé dodávky vody a jídla od Dahlgurských karavan, které byly chráněny mocnými Ochránci Dun z Caldea.
Ale náš mladý a nezkušený panovník Hakan II. uznal za vhodné stáhnout Caldeaskou podporu z pustin a nechat tam všechny místní obyvatele na pospas vlastním přístrojům a schopnostem. Nyní není žádný karavan v bezpečí a uprchlíci z Borderlands dělají nájezdy na brány Caldea v nekonečných vlnách ztracené lidskosti, zoufajíc a prosíc o spasení od města, které jej dřív poskytovalo. Dlouze jsem si s těmito ubohými lidmi povídal a jejich historky by otřásli i tím největším dobrodruhem. Ačkoliv jsou jejich historky o tajném kultu a démonické armádě značně přikrášlené kvůli jejich neznalosti podobných věcí, jejich hysterie a útrapy mě přesvědčily, že v Borderlands se skrývá něco hrozivého.
