Poznal jsem kultisty, kteří mě našli, když jsem toho ráno uviděl krvavý, zakřivený nůž násilně zabodlý do mých dveří. Strávil jsem měsíce pokusy uklidnit horečné představy, které mě od toho setkání trápily před několika málo měsíci, ale zbytečně. A teď ví, kdo jsem.
V noci lze nalézt v hluboké divočině jen absolutní a tísnivou tmu. Tedy, když jsem viděl vzdálené světlo ohně při prosekávání cesty hustým Tristramským lesem, přivítal jsem společnost dalších cestovatelů. Nicméně, jak jsem se přiblížil, překrylo mě něco ještě temnějšího než neosvětlený les. Byl to tak strašný pocit, že jsem přemýšlel o návratu zpět až do doby, kdy se k mým uším dostal zvuk zpěvu a táhnul mě kupředu. Děkuji všem bohům, kteří mě požehnali duchapřítomností, abych se zastavil ještě před vstupem do toho bezbožného místa, odkud zvuk pramenil. Namísto toho jsem vyhledal dobře ukryté místo, z kterého bych se mohl dívat na chladnou mýtina, která se zdála být násilně trhána z hloubky lesa.
Byli to dark cultisti, které jse viděl poprvé v životě, uspořádaní do kruhu. Jejich pochodně osvětlily strašidelný obřad v bezbarvém světle, které tančilo přes jejich lesklé, runami pokryté šaty. Slyšel jsem historky o těchto zahalených kultistech a jejich zvrácených rituálech a musím připustit, že na nich je něco zvláštního. Přemýšlel jsem, jak si tam tak prozpěvují, o možném útěku v případě, že by mne viděli, ale moje pozornost byla upoutána bledým a opuštěným prosebníkem, který byl veden vpřed. Nevím zda byl omezené duševní kapacity, ztracen v náboženské mánii nebo prostě omámen, ale nebyl rozhodně při vědomí, když si klekl do středu třásněmi zdobeného kruhu.
Pozpěvování utichlo, jakmile vůdce s tváří zastíněnou těžkou zlatou kapucí vykročil a začal předříkávat rituál v nějakém nerozluštitelném jazyce. Velký, svalnatý, v kůži maskovaný kultista pověsil černou kapuci přes hlavu oběti před tím, než ze své šerpy vytáhl stopu dlouhý hřeb. Moje mysl bádala po jakémkoliv smyslném využití toho prokletého hřebíku, když vtom jsem si všiml ohromného temného kladiva, které držel v druhé ruce. Jedním rychlým pohybem ho zvedl nad hlavu a pak ho prudkou silou zatloukl do prosebníkových zad. Skoro jsem vykřikl... ale oběť neudělala žádný zvuk.
Když byl připraven další hřeb, věděl jsem, že bych se na to už nemohl dívat. Třásl jsem se s pomyšlením na ty hřebíky, jak by je do mne tloukli, kdyby mě chytili. Odvrátil jsem upřený pohled, když jsem zaslechl odporné zapíchnutí dalšího hřebu klekajícího do poslušného masa. Mé oči padly na roucho vůdce kultistů. Složité runy vytkané do jeho hávu se v ohavném pohybu vlnily a vířily. Jak jsem to zděšen sledoval, cítil jsem, jak můj rozum blázní. Začal jsem se stahovat z hříšného obrazu, nutil se pohybovat pomalu při čemž moje mysl na mne křičela, abych bezstarostně prchal. Když už jsem to nemohl poslouchat, plně jsem se rozběhl, aniž bych si dělal starost o jakýkoliv hluk. Běžel jsem, dokud jsem se nezhroutil. A pak, jakmile jsem byl schopen, vzchopil jsem se a běžel zase dál.
Nedávno jsem psal o mém zklamání, že Nový Tristram postrádal zřetelnou obavu ze své pověsti, která vedla k tomu, co jsem čekal. Přeji si, abych svými rychlými slovy nepokoušel osud. Zklamání je mnohem vhodnější než ostrý teror a teror byl to, o co jsem té noci zakopl.
Od návratu domů jsem horečně zkoumal ty démony fascinové kultisty ve snaze uklidnit mysl, abych sám zjistil, že jsem ve skutečnosti neviděl, co jsme myslel, ale každý šeptavý a polekaný příběh jen prohlubuje mrazení, které se mne zmocnilo. Nevím, který z mých činů je varoval, ale naplnily se nejhorší obavy. Byl jsem poznamenán.
