Během posledních týdnů se nad Ivgorodem usídlil podzim a do vzduchu se dostává první nádech zimy. S padající nocí a sluncem tlumeným horizontem, jsem byl až velmi vděčný, když jsem našel útočiště v krčmě. Když jsem vstoupil, nemohl jsem si nevšimnout jistého napětí v místnosti. Navzdory pozdní hodině tu nebylo moc rušno, pouze rozptýlené malé skupinky nashromážděné u stolů po okrajích místnosti. Lavice ve středu místnosti byly neobsazené, až na jednoho muže.
Muž si evidentně chladu nevšímal. Byl oblečený jako žebrák, neměl na sobě víc než oranžovou pokrývku obtočenou kolem těla, čímž zbylá polovina hrudníku zůstala nahá. Okolo silného krku se pohupoval věnec z velkých dřevěných korálů. Měl hlavu úplně oholenou, až na neupravenou bradku. Pak mi to došlo: na čele měl vytetované dvě červené tečky, jednu větší než druhou. Jako jakýkoliv zasvěcený badatel národů a kultur tohoto světa jsem si musel uvědomit, že tento muž byl jedním z mnichů Ivgorodu, mlčenlivých a samotářských svatých strážců země.
O mniších jsem slyšel nespočet bajek, historek, které dozajista byly při možných příležitostech přikrášleny. Kůže mnichů, jak udává popis, byla tvrdá jako železo, neproniknutelná ostřím jakéhokoliv meče nebo špičkou jakéhokoliv šípu, jejich pěsti by mohly rozbít kámen stejně snadno jako bychom vy nebo já zlomili větvičku. I když se ten člověk přede mnou jen na míle daleko blížil tomu, co jsem slyšel a četl o mniších, přistoupil jsem opatrně, sklouzl na lavici vedle něj a horlivě čekal, až se s ním dám do řeči. Pokynul na mě malým mávnutím ruky.
"Ach, duše odvážná dost na to, aby se mnou poseděla. Pojď, příteli."
Dali mi sice na stůl jídlo, ale neměl jsem moc hlad, místo toho jsem se soustředil na zapsané detaily ohledně života mnicha. Vyprávěl mi o své víře v existenci tisíce a jednoho boha, ve víru v bohy, o nichž věřil, že by se mohli nalézat ve všem: v ohni v krbu, ve vodě v řece i ve vzduchu, který dýcháme. Docela to stačilo na pěkný příběh. Ale každý logicky myslící jedinec, jako já, se musel takovému pohledu na svět nepochybně posmívat, spíš mu to připadá jako nějaká pověra. Pokračoval v popisu silné duševní a tělesné výchovy, jeho nekonečném hledání zdokonalování mysli a těla do nástroje boží spravedlnosti.
Přesto mi moc neleze do hlavy, na co potřebuje tisíc bohů smrtelníka, který by vykonával jejich vůli. Když jsem se ho zeptal, proč nenosí meč nebo vůbec nějakou zbraň, jednoduše mi odpověděl: "Mé tělo je má zbraň." Pak zvedl ruku a položil ji na čelo a dodal: "Jako i moje mysl."
To bylo nečekané, takovou ukázku ovládání se jsem nečekal.
K našemu stolu přistoupila skupina mužů, shodili mi knížku na zem a odstrkovali mě ven, jeden za druhým vytahovali nože a jiné zbraně. Soustředili se jen na tu osamělou postavu mnicha sedícího naproti mně. Schoval jsem se pod stolem, měl jsem tušení, co se tady stane. Vycítil jsem to jako neviditelný signál, zaútočili.
Aniž by se zvednul ze židle, zachytil mnich úder prvního muže, trhnul mu za zápěstí a hodil ho nedbale přes ramena, dopadl na stůl za doprovodu velkého hluku. Nečekanost mnichova útoku okamžitě ohromila zbylé muže a zatímco tam stáli, on se zvedal.
Bylo to tehdy, když vypukl chaos.
Mnich byl tekutá masa střízlivé energie, každý útok se stěží setkal s nějakým momentem zármutku. Bojoval rukama i nohama způsobem, který jsem nikdy neviděl. Ve své době jsem byl svědkem rvaček opilců v barech, ale tohle bylo něco docela jiného. Zvuk drtících se kostí se při každém úder míchal s něčím, čemu jsem nemohl uvěřit: mnich se při boji smál. Jednoho po druhém vyřídil nepřátele, dokud nezůstal jenom jeden.
Ten zvedl židli a mrštil ji směrem na mnicha. Mnich rozmáchnul paži dopředu a zarazil přicházející střelu, zaťatou pěstí narazil na pevného dubového dřeva židle. Dřevo se rozpadlo, vzduch naplnily třísky a zničené kusy stoličky neškodně popadaly kolem něj.
"Ze mě hlupáka, démone, dělat nebudeš," odplivnul si mnich. Stáhnul ruce zpět k sobě, pak je natáhl před sebe a začal zpívat. Okolo hlavy se mu objevila svatozář bílého světla, zvětšovala se a byla stále intenzivnější až úplně zahalila tělo mnicha. Zařval a světlo od něj vystřelilo. Jak se přehnalo přes toho druhého muže, kůže mu opadala a odhalila démona s rudou kůží a odhodila kreaturu skrze hlavní vchod krčmy.
Mnich se vyřítil dopředu, ale jednotlivé pohyby byly příliš rychlé na mé oči, aby je zaznamenaly. Vypadalo to, jako by sedm mnichů začalo démona bombardovat údery ze všech stran. Překvapený démon klopýtl. Mnich popadl démona pod krkem, zároveň vrátil volnou ruku zpátky, a na dlani mu zářila prskající energie. Dlaň namířil na démona, vyletělo z ní obrovské množství energie a když udeřila démona, jeho tělo explodovalo: svaly, kůže i kosti se rozpadly a vzduch naplnil zápach hořícího masa.
Nevěřil bych tomu, kdybych to neviděl na vlastní oči. Vypadá to, že příběhy těchto s ničím neporovnatelných válečníků by nemusely být tak přehnané, jak jsem si dříve myslel.
Schopnosti:
Crippling Wave - Monk je sice křehký, ale za to rychlý, dovednost činí útoky nepřátel slabší/vyhnutelné.
Impenetrable Defense - Obranná schopnost proti střeleckým útokům.
Exploding Palm
Seven-Sided Strike - Monk zaútočí na nepřítele ze všech stran jakoby v řetězové reakci.
Way of the Hundred Fists
